Zažila jste vztah s narcisem? To pořád ale nevíte, jaké to je být ve vztahu s dvěma narcisy najednou, kdy jeden je milencem a druhý manželem.
Ukázky:
Už mám také svoji psychoterapii. Nebylo nijak obtížné se kvalifikovat. Tedy bylo a nebylo.
Jednoho dne na cestě ke čtyřicítce se mi sesypal organismus. Kdybych byla ojetý rodinný sedan, podotkli by v autoservisu věcně: „Zadrhlé ložisko a prasklá převodovka. To víte, nic nevydrží věčně v cajku.“ Ale protože jsem žena z masa a kostí (a taky, pravda, tro-šky tuku), pokývali v těloservisu hlavami nad kotníky naběhlými do šíře kmene ztepilého smrku, sklepli z teploměru moji horečku, pořídili mi černobílou momentku hrudníku, zatvářili se chmurně a zarecitovali mi krátkou dramatickou etudu s věnováním: „Paní Blá-hová, jedná se o autoimunitní selhávání organismu s mnohočetnými projevy. Hrozí vám fatální konec.“
Zřejmě jsem v tom okamžiku vytřeštila oči víc, než kolik stanovuje oftalmologická norma, jelikož mi se shovívavým výrazem připsali do chorobopisu úzkostná.
Pomyslela jsem si, že do toho jim nic není, jaká jsem. Každý jsme nějaký. To jsem netušila, že se jedná o další diagnózu. Pochopila jsem záhy, když se mě praktická lékařka po letmém náhledu všech mých obsáhlých reportů starostlivě zeptala: „Objednala jste se někam?“
„Jako kam? Právě jsem obešla všechny možné odbornosti, víc orgánů ve mně snad ani nenarostlo. Zprávy jsem vám předložila.“
„K psychologovi. Původ všech somatických potíží je pravděpodobně ve vaší hlavě. Měla byste si s ním odpovědět na otázku, co se ve vašem životě odehrává, že vás to tak stresuje.“
Složila jsem se s brekem na židli. Vzápětí jsem vyfasovala doporučení. Jakmile jsem pro-močila několik pohotově nabídnutých velkých hygienických utěrek a přestala vidět roz-mazaně, dočetla jsem se, že k úzkostem oficiálně přibylo podezření na depresi.
***
„Co vás sem přivádí?“ vytrhne mě z úvah.
„Doporučení od mé obvodní lékařky.“ Tvářím se, že o bližších důvodech nic netuším.
Pokouší se ze mě profesionálně vypáčit něco relevantního. Ale nemám vnitřní sílu zip ka-belky povolit. Ani o centimetr. Rozjel by se a všechny indicie mého celkového stavu by se rozsypaly kolem a zaplnily celou místnost.
Po necelých patnácti minutách se omluvím, že už musím jít. Odmítnu objednání na příště a již s pláčem na krajíčku rychle pípnu: „Děkuju, na shledanou.“
Prchám do privátu auta a obsah kabelky si vysypu do klína. Mezi peněženkou, kapesníč-ky, telefonem, zápisníkem, klíči od bytu, šminkami, diářem, žvýkačkami, parfémem, pro- piskami, účtenkami, bonbóny a několika talismany vyhrabu svůj zmuchlaný tahák.
Přelétnu ho očima. Je téměř celý popsaný. Znova ho pročítám. Než ho vrátím do kabelky a nastartuju, připíšu tam:
Já jsem to zkazila.
Nebo Ríša?
Kde je tvá náruč?
***
Lešek pracoval jako náš správce sítě na integrované střední škole. Všimla jsem si ho hned po jeho nástupu před Velikonocemi, když nám přišel do kabinetu aktualizovat operační systém na počítač, který jsme sdílely s kolegyní Martou. Upřel na nás své hluboké modré oči zpoza dlouhých řas a s úsměvem pozdravil: „Dobrej den. Pustíte mě k tomu? Musim vam tu něco nainstalovat. Odhaduju, že to bude trvat maximálně kratší hodinku.
***
Ríšo, s kým mluvíš takovým hlasem?“
„Jakym hlasem?“ předstíral, že nechápe.
„Takovým, co bys měl mít vyhrazený pro mě.“
Na chvilku se zarazil, kapitulovat ovšem nehodlal. To nikdy nedělal: „Mluvil jsem na Ariel, furt na mě něco loudí.“
„To těžko. Ariel je totiž pes. Proč bys jí tvrdil, že je labuť? Rostou jí snad peří a křídla? Má snahu odletět?“
„Hele, víš co?“ uzemnil mě řečnickou otázkou, na kterou si záhy sám odpověděl. „Dokud jsi tu nebyla, byl tu svatý klid.“
***
Potom jsem jela vyzvednout z čistírny kožešinové předložky. Bylo to za rohem, vyčištění jsem měla placené předem, lístek na vyzvednutí jsem po delším hledání kupodivu v kas-líku auta našla.
Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že jsem ho v roztržitosti nezamkla a někdo mi z něj ukradl novou koženou kabelku, kterou jsem tam v opojení smyslů nechala. Protože vůz nebyl zabezpečený a nenesl stopy násilného vniknutí, nedostala bych z pojištění nic. Tak jsem ani nevolala policii, stejně mi telefon sebrali spolu s peněženkou a doklady. Škoda desítky tisíc a ztracené fotky a videa. Tentokrát jsem na volantu brečela ještě víc. A vědě-la jsem, proč se mi to stalo. S Leškem to musí okamžitě skončit.
***
Najednou se otočil: „Přijdeš ke mně, Jitko?“
„No, možná. Já nevím. Musím si to rozmyslet,“ hlesla jsem. Na tak rychlý start jsem připra-vená nebyla. Vlastně jsem vůbec nebyla připravená na to, že by se moje představy o na-šem vztahu uskutečnily, jakkoli jsem si to přála.
Sdělil mi adresu a slíbil: „Budu na tebe čekat celej večer.“
Nepřišla jsem. Věděla jsem přece, že má známost. Ještě bychom se postrkaly ve dveřích jeho bytu. Anebo by nás posadil obě do obývacího pokoje, seznámil a nabídl nám pohoš-tění: „Tak co, holky? Když jedna sezamové tyčinky, tak druhá natruc arašídové křupky? Dáte si minerálku, limošku, kafe, zelenej čaj nebo hned něco silnějšího na kuráž, než se do sebe pustíte navostro? Jack Daniels tahá za vlasy proti škrábajícímu Jimovi Beamovi? Nebo co takhle rovnou Harvey Wallbanger pro obě, ať maj vaše vzájemný nadávky a je-čení pořádný grády!“
Takový trapas bych si nemohla dovolit. Měla jsem ho ráda, ale už jsem přijala, že patří do jakési virtuální kategorie mužů mimo můj dosah. Idol z jiného světa.
***
Knížku můžete koupit zde 🙂
Comments